Svět s kinoaparátem

Podkladem pro práci jsem zvolila audiovizuální dílo Dziga Vertova, Muž s kinoaparátem. Z něj jsem si vytáhla část, kterou jsem se rozhodla přepracovat do dnešní podoby.

Originální snímek začíná usazováním diváků do sedaček, kteří jsou s nadšením připraveni sledovat sami sebe. Svůj běžný život z pohledu někoho jiného. Kameraman zde působí jako „vše vidící“ oko, které snímá objektivně realitu všedního dne. (Samozřejmě je otázkou, jak moc je tato realita upravena.) Ve filmu jsou také použity rozdílné filmové triky, které naopak tuto dokumentární část popírají. Pracovala jsem s oběma postupy.

Hlavním bodem mého zpracování byl fakt, že nyní v dnešní době jsme sledováni neustále. Bezpečnostní kamery, webkamery – to je nedobrovolné sledování. Ale to není vše, většina lidí se nechává dobrovolně sledovat. Vystavujeme sebe a své informace na internet, dělá nám dobře že jsme sledováni, i když ani nedokážeme říci kým. Dá se tento fakt brát jako novodobé náboženství? Nejde v náboženství právě o naši potřebu být někým sledováni? Mít někoho, kdo na nás bude dávat pozor, kdo nás bude milovat a odpustí nám všechny naše chyby? V mládí tuto roli zastávají rodiče, sledují nás a chválí. Poté ale tento „obr“ zmizí. Možná jen hledáme jiného?

Snímek je sestříhán jak z vlastních záběrů, tak z již preexistenčních materiálů. V celku má udávat pohled na svět, ve kterém jsou oči všude. Některé záběry jsem doplnila texty od Jiřího Faltuse. K filmům němé éry titulky nepochybně patří a jelikož se od jednoho odrážím, přišlo mi to jako dobrá kombinace.

Název filmu jsem odvodila jednoduše – v originálním snímku máme muže s kinoaparátem, dnes jej má celý svět. A celý svět je jím zaměřen.

Chtěla bych se nyní vyjádřit podrobněji k některým záběrům.

Krátkometrážní snímek začíná záběrem z bezpečnostních kamer. Je doplněn větou „Odchodem ze scény často vše teprve začíná.“ Nejen herci jsou sledováni a nejen herci hrají. To jak se prezentujeme světu, to je vše jenom hra. Na tento fakt ukazuji ve filmu vícekrát – například u scény, kde se dívce rozmaže tvář. Snažím se poukázat na to, že ne vše je pravda. Ale to lidem nevadí.

Jako takový „easter egg“ nebo poctu originálnímu filmu jsem vložila fotografii ze snímku Muž s kinoaparátem a do něj jsem umístila pohyblivé oko, tak jako je tomu i v něm.

Některé ze záběrů mají působit jako snímky z webkamery. Spousta lidí věří tomu, že kamerami v našich chytrých zařízeních můžeme být sledováni. Jak je tato teorie rozšířená můžeme soudit také podle toho, kolik lidí má své kamery přelepeny. To jde ve snímku také vidět ke konci, kdy muž sleduje snímek z webkamery nějaké dívky, ale sám má svou kameru zalepenou.

Zvláštním se může zdát záběr, kde dívka sleduje svůj vlastní záběr z webkamery. Má to ukazovat fakt, že nám ani nevadí, že jsme sledováni. Ano, pokud se to reálně dozvíme, jsme chvíli pobouřeni a možná dokonce protestujeme. Ale změní se tím někdy reálně něco? Ne. Stejně nadále technologie používáme, i když víme, co to může obnášet. Vkládáme své životy na sociální sítě dobrovolně, proč by nás mělo tedy zarážet, že je někdo sleduje bez našeho vědomí? Je v tom rozdíl? Možná jen ten, že takhle vidí sledující vše. Ne jen tu světlou stránku, kterou chceme prezentovat.

Závěrem textu dodávám fakt, že se nesnažím hrát na moudrého člověka který nic z toho nedělá. Přes to že se film tváří velmi kriticky, osobně také používám sociální sítě. Dávám svůj život na Instagram a užívám si to, když si jej někdo prohlíží. Proč? Vlastně sama ani nevím. Naštěstí patřím ještě k těm, pro které se to nestalo smyslem života. Ale každý tak trochu chceme, aby nás někdo sledoval. Ať už je to bůh, kamera, nebo naši milovaní. Žijeme pro pozornost a nikdy jsme jí neměli více.